Obi - historie v Karate - Karate-Kobudo Rožnov p. Rad.

Jsou zde použity převážně části článku věnující se samotné historii používání pásů "Obi" v Karate. Vypuštěny jsou části věnující se současné situaci v USA a japonskému Kodokanu v Judó.

............

  Pravdou je, že většina stupňů karate je datována po roce 1950. Uznávaní Okinawští mistři, včetně těch,  kteří přenesli karate z Okinawy do Japonska, odkud se později rozšířilo do Koreje, prostě neměli vůbec žádné technické stupně. Samotná myšlenka hodnocení stupňů podle pásů byla na Okinawě až do druhé světové války úplně neznámá. S odstupňováním pásů začal až Jigoro Kano. Kano žil v letech 1860 až 1938. Je uznáván jako zakladatel Judo. Prozkoumal řadu různých systémů jiu-jitsu a vyvinul způsob, jak je bezpečně procvičovat, který nazýval „Ju“ (jemný) „Do“ (cesta) ... Judo, nebo-li jemný způsob procvičování. Kanovo Judo spočívalo v hodech, metodách škrcení, pák rukou a kloubů, zápasem na zemi, sebeobraně a úderových technikách. V pozdějších letech po jeho smrti byly některé z těchto oblastí omezeny a některé přestaly být zcela používány jako součást Judo. Kano vyvinul v roce 1883 systém hodnocení Dan / Kyu známkování nebo-li hodnocení svých studentů. Jeho záměrem bylo, aby známka stupně Dan nebyla konečným nebo ukončeným stupněm, ale ve skutečnosti označením změny fáze nebo typu tréninku. Studenti na úrovni Kyu se naučili základy, nebo byste mohli říci „abecedu“ Juda. Hypoteticky začali studenti třídy Dan vytvářet slova a věty. Zpočátku používal černou šerpu pro držitele stupně Dan. V roce 1907 vyvinul první "uniformu" Juda (judogi) a spolu s ní i pásy, jak je známe i dnes.

  V roce 1895 vytvořila japonská vláda organizaci známou jako Dai Nippon Butoku-kai nebo-li Asociaci všech japonských bojových umění (All Japan Martial Arts Association). Cílem této organizace bylo shromáždit znalosti různých škol jiu-jitsu a škol zbraní a mečů. V roce 1899 postavili Butokoden, instituci pro shromažďování různých zbraní a pořádání demonstrací a turnajů v různých stylech bojových umění. Tato budova připomínala spíše elitní vojenskou akademii podobnou americké vojenské akademii ve West Pointu.

  Dai Nippon Butoku-kai vyvinul systém hodnotících licencí, aby povzbudil úsilí v dosažení osobní dokonalosti a rozvoje v jednotlivých disciplínách. Licence měly zpočátku dvě úrovně: 1) Hanshi - určený k označení modelového nebo odborného učitele s dlouholetou praxí; a 2) Kyoshi - pro zkušeného učitele nižší úrovně. Ty byly vytvořeny v roce 1902. Tyto licence byly původně předány pouze několika japonským instruktorům. Stupeň 3) Renshi byl přidán až v roce 1934; znamenalo to zkušeného odborníka s nižší úrovní než u titulů Hanshi a Kyoshi.

 

  Zajímavé je, že dvě převládající bojová umění zapojená do Dai Nippon Butoku-kai byli Judo a Kendo. Karate se dostalo do hledáčku zájmu Butoku-kai až v roce 1933, kdy komise hlasovala o jeho prověření. Jeho přijetí záviselo na čtyřech kritériích:  

 

 Poslední bod se ukázal jako velký kámen úrazu hlavně kvůli okinawskému mistru Chojunovi Miyagimu. Miyagi žil od roku 1888 do roku 1953. Narodil se v bohaté aristokratické rodině a byl velmi úspěšným a významným podnikatelem. Miyagi v roce 1926 osobně sponzoroval vytvoření výzkumného střediska na Okinawě, kde se sešlo několik známých okinawských mistrů, aby se podělili o své znalosti a podpořili rozvoj Tode jako národního kulturního pokladu. Do té doby se Tode praktikoval převážně pod rouškou tajemství a jednotliví mistři často nesdíleli své znalosti. Spolu s Kenwou Mabunim, Gichinem Funakoshim a Choki Motubuem představil Miyagi Tode na japonské pevnině.  

  V roce 1928 pozval Jigoro Kano Miyagiho do Japonska, aby učil v jeho Butokudenu. V době, kdy Butoku-kai stanovili svá kritéria pro přijetí karate, nemohli okinawští mistři dosáhnout dohody na mnoha jeho požadavcích. Na Okinawě bylo praktikováno něco přes 50 známých kata, většina mistrů znala jen od dvou do pěti z nich. Které mají být požadovány a vyučovány ? Okinawa byla navíc velká komunita, která se na Japonsko dívala jako na agresivní okupanty své vlasti. Patřili ke Ganka-to nebo-li tzv. Tvrdohlavé skupině. Japonsko se blížilo k vrcholu své nacionalistické hrdosti a mnozí z nich považovali Okinawany za křupany. Velké předsudky a další vzájemné rozpory bránily okinawskému mistru Miyagimu k podřízení se a účasti v Butoku-kai. Mezitím se v Japonsku Funakoshi i Mabuni dále vzdávali své hrdosti a požadavkům se podřídili. Okinawští mistři nešli cestou ovlivněnou Miyagim. Ukázkou těchto předsudků je možné vidět na licenci udělené Miyagimu v Butoku-kai. Patrně nejvýznamnějšímu okinawskému mistru Tode své doby Miyagimu byl v roce 1934 udělen organizací Butotu-kai jen ten nejnižší titul Renshi (spolu s japonci Konishim a Ueshimou).

  V roce 1938 byl Konishi povýšen na titul Kyoshi a dostal místo v komisi pro udělování titulu Renshi. Miyagi byl také povýšen na titul Kyoshi ale nebyl přijat jako člen komise. Jakmile se Konishi stal předsedou komise, stali se prvními kandidáty na titul Renshi Funakoshi a Mabuni, oba Okinawané. Je to považováno za  nadržování, protože Funakoshi a Mabuni byli instruktory Konishiho. Funakoshi převzal systém hodnocení černých pásků, aby vyhověl požadavkům Butoku-kai. Od okamžiku, kdy obdržel titul Kyoshi, neudělil vyšší než 5. Dan. On sám měl rovněž pouze 5.Dan. Jedna z jeho nástupnických organizací, Japonská studentská asociace karate, stále uděluje pouze 5 stupňů Dan. Jednoduše rozdělil zkouškové osnovy se zkušebními požadavky na 5 stupňů Danů, namísto 10, jak měl Jigoro Kano v Judo. Chojun Miyagi věřil, že vytvoření stupňů Dan roztříští karate na mnoho konkurenčních frakcí.

  V roce 1942 se na jedné společné večeři pokusila skupina japonských studentů karate uplatit Miyagiho, aby jim udělil černé pásy. Miyagi to nejen odmítl udělat, ale celá událost jej natolik rozzuřila, že opustil Japonsko a už se tam nikdy nevrátil. Během svého život nikdy nikomu neudělil žádný technický stupeň / pás, ani jej pro sebe nepožadoval.
  Myagi prohlásil: „Věřím, že jakmile budou uděleny stupně Dan v karate, nevyhnutelně to povede k problémům. Systém hodnocení povede k diskriminaci v rámci karate a karate-ka bude posuzována podle výšky jeho stupně, nikoli podle svého charakteru. Vytvoří v komunitě karate podřazené a nadřazené vrstvy a povede k diskriminaci mezi lidmi. “ Možná by měl být mistr Miyagi brán více jako prorok než jako mistra karate. Chojun Miyagi zemřel v roce 1953 a hodnocení Danů v karate na Okinawě se objevilo až po roce 1956, po založení Okinawské federace karate.

  Na konci druhé světové války byla činnost organizace Dai Nippon Butoku-kai pozastavena a prakticky zanikla. Avšak tituly, které udělila byly stále vysoce ceněné a vyhledávané. Mnoho z později vzniklých stylů karate začlenilo do svých hodnotících systémů tituly Renshi, Kyoshi, Hanshi. Shihan je další široce používaný licenční titul, i když nevznikl v Butoku-kai ale v několika systémech boje s meči. Mnoho lidí si myslí, že Hanshi a Shihan jsou stejná slova s ​​obrácenými znaky, ale ve skutečnosti používají různé znaky. V některých systémech je Hanshi vyšší licencí než Shihan a v jiných systémech je tomu naopak. Oba znamenají mistra učitele nejvyššího stupně. Ty měly obvykle formu výukových licencí.
  Různé školy je používají odlišně, ale v zásadě se licence Renshi uděluje černým páskům 4. a 5. stupně, 6. až 8. stupeň se uděluje Kyoshi a Hanshi nebo Shihan obecně černým pásům 8., 9. a 10. stupně. Neexistuje žádný pevně daný postup. Dokonce se podle školy/systému liší to, zda licenci uděluje určitá osoba nebo je přidělována automaticky.

  Názvy těchto tří licencí se nepoužívají při oslovování jejich držitelů. Mnozí své jméno vyslovují nebo se podepisují například „Shihan Jim Jones“ nebo „Kyoshi Mike Smith“. To však není správné. Nejsou to vyslovované tituly. Jediným vyslovovaným titulem v Japonsku je sensei, bez ohledu na jeho přesnou  hodnotu.
  Licence pro výuku, je-li použita, je písemně označena jako „licencován jako Renshi / Kyoshi / Hanshi / Shihan“ nebo písemně za jménem „Jim Jones, Shihan“.
..........

  Titul Sensei jednoduše znamená „Učitel“ a je titulem uděleným každému učiteli v Japonsku, ať už v bojových uměních nebo pletení košů. Jedná se o mluvený název a nahrazuje zdvořilé „San“ za jménem osoby. Neučitelem by byl „Jones San“, a kdyby byl učitelem, byl by „Jones, sensei“. Obecně platí, že člověk obdrží titul Sensei, když ho někdo, komu se již říká Sensei, osloví tímto titulem. Daný člověk titul Sensei neztratí, i když přestane učit. Obecně je v bojových uměních titul Sensei určený pro 3. stupeň a vyšší. První a druhý stupeň jsou obecně označovány jako Sempai (starší nebo senior).

..............

  Představa, že zakladatele vlastního bojového systému automaticky opravňuje k přijetí hodnosti 10. Dan, je velmi diskutabilní. V Japonsku je žebříček titulů v karate stále kontrolován vládou a hodnotící výbor jej uděluje, neslouží k sebepropagaci ani se žádný titul neuděluje automaticky.
  Pamatujte si, že téměř všichni zakládající mistři velkého systému Karate neměli žádný titul a jen málo z nich získalo nějaký typ ohodnocení. Myšlenka, že člověk musí mít 10. dan, aby mohl hodnotit vysoké stupně dan, je další mýtus. Zakladatelé systémů hodnotí své studenty, stejně jako školní systém.
  V Japonsku bylo po mnoho desetiletí hodnocení více založeno čistě na "služebním věku" než na jakémkoli jiném faktoru. Částečně se bralo ohled na dovednosti, výhry na turnajích a rozvoj umění. Ve skutečnosti existovalo (a stále existuje) velmi mnoho amerických mistrů, kteří již více než 3 desetiletí trénují, učí se, soutěží a věnují se propagaci bojového umění a přitom mají stále jen 1. – 3.Dan.

  Možná to nejlépe řekl Jack White, jeden z prvních černých pásů udělených Allenem Steenem. Jack byl jedním z nejstarších studentů GM Steena první generace, kteří obdrželi černý pás. Vzpomínám si, jak jsem koncem 60. let sledoval jeho zápasy ve věku 40 let na mistrovství USA. Před několika lety se k naší testovací komisi Jack připojil a někdo se ho zeptal, jaký má Dan. Jack se jen usmál a řekl: „Jeden Dan, všechny jsou stejně černé.“

............

  Významný sensei mi jednou řekl: „Technický stupeň pro tebe neznamená vůbec nic a není pro tebe určen. Je určen pro mne. Znamená pro mě to, co jsem tě už naučil a na jakou další výuku jsi už připraven.“

  Judo původně používalo systém Yudanshakai.
Jednalo se v podstatě o regionální skupinu černých pásů, kteří se sešli a nominovali (povýšili) kandidáta na stupeň Dan pro Kodokan, kterému pak Kodokan titul udělil. Instruktoři byli považováni za autoritu v hodnocení svých vlastních studentů. Skupina trénujících černých pásů se scházela, aby podpořila a zlepšila standardy výuky na školách a pomohli si navzájem s osobním pokrokem ve studiu a praxi daného bojového umění. Dnes existuje mnoho různých typů asociací bojových umění. Některé stále fungují na systému Yudanshakai; jiní mohou mít samostatné vůdce, kteří jsou jedinou hodnotící autoritou.

  Co je důležité, je touha učit se, rozvíjet a zlepšovat své učitelské a fyzické schopnosti, znalosti a svůj charakter.
  Žádný titul vás neubrání, pokud bude váš život ve skutečném ohrožení. A není nakonec pás jen věc, která drží váš kabátec kimona uzavřený a licence jen kousek papíru, který zarámujete a pověsíte si na zeď ?
  Samozřejmě, že ne. Představují všechny ty roky, pot, krev, zlomené kosti, vymknuté končetiny, přetržené šlachy. Představují úsilí a odhodlání dosáhnout toho, co je lidsky možné vydržet. A představuje také všechny vaše studenty, které jste dokázali oslovit a k jejich prospěchu je do hloubky ovlivnit ... Předpokládám, že všichni na této stránce přesně vědí, co tím myslím.

by Charles G. Bouton